Člověk si všechno to uvědomí až v momentě, kdy sedí v Poslanecké sněmovně PČR a dává společně se štábem dohromady živé vstupy. Ale raději zpátky do minulosti.

Před LŽŠ jsem dělala pro školní časopis a psala jsem sem tam pro Světelský zpravodaj. Až moje starší spolužačka, Šárka Nevoralová, si mě všimla a řekla mi: „Hej, pojeď semnou na LŽŠ do Brodu. Máme to blízko a je to fajn akce.“ A tak jsem jela. To, co jsem tam na poprvé zažila? Boží.

Ne, nepatřila jsem k nejšikovnějším. To rozhodně ne, ani k těm nejlepším. Skupina Press (Tisk) byla pro mě zkouškou, kterou jsem zvládla, ale ne tak, jak jsem si myslela. Učili nás takoví novináři jako Petr Závozda nebo Adam Javůrek, který alespoň mě v roce 2008 zasvětil do tajů Twitteru. Právě tito dva dost ovlivnili to, jak jsem já sama začala přistupovat k novinařině. Celkově LŽŠ ovlivnila můj přístup k novinařině. A to vůbec nemluvím o hostech, kteří na LŽŠ přijížděli. Ti byli obrovskou vzpruhou.

Začala jsem číst knihy slavných novinářů a různé publikace. To všechno mě hnalo dál, hnalo mě to najít si ve druháku na gymnáziu práci v redakci, ve které pracuji dodnes. Navíc jsem začala spolupracovat pod vedením Milana Pilaře s Vysočina-news.cz a začala jsem psát o tom, co mě bavilo nejvíc, o sportu.

Když jsem rok po své první zkušenosti přijela na LŽŠ chtěla jsem si opět zkusit něco nového. Přihlásila jsem se do skupiny Rádio. Opět, platí to samé co předtím – ne, nebyla jsem nejlepší, nebyla jsem nejšikovnější. Ale pod vedením těch nejlepších jsem se naučila pracovat jinak. Více s hlasem a opět to byla pro mě velká zkušenost.
Díky LŽŠ jsem věděla, jak náročná by mohla práce novináře být. A také to tak bylo. V roce 2015 jsem nastoupila do České televize, kde jsem pracovala na pořadech, jako jsou Události, komentáře nebo Interview ČT24.

Úvodní foto: Míša Poláková a John Lloyd, spoluzakladatel Reuters Institutu pro žurnalistiku při Univerzitě v Oxfordu. Aktuálně editor Financial Times, archiv Michaely Polákové