Před LŽŠ jsem se cítil jako tabula rasa (čistá nepopsaná tabule). Bylo mi sedmnáct, trávil jsem druhý rok na gymnáziu a věřil, že si jednou splním svůj sen. Ten sen, který v mé hlavě byl už od mala a pak se na gymplu vrátil zpět. Když máte sen, jako já, chtěl jsem se stát sportovním komentátorem, může vás kdokoliv odrazovat, ale pořád ve vás bude.

Doma si ze mě odmalička dělali srandu, že prostě musím vždycky mít něco speciálního. Doteď se tomu vzpouzím, ale s Letní žurnalistickou školou to tak trochu bylo. Poprvé jsem sem jel až v době, kdy už jsem vlastně dobře věděl, co chci dělat. A žurnalistika to nebyla. Přesto jsem na LŽŠ jel celkem třikrát jako student a letos se potřetí vrátím jako host, píše v textu pro LŽŠ několikanásobný účastník Vláďa Zikmund.

Gerojš, švenk, synchron, háelpéčko, JPZ, handka… pojmy, které jsem dřív neznala. Nebyl taky důvod. Učila jsem cizince česky a Čechy anglicky. Jenže v roce 2015 jsem si řekla a dost. Práce to byla pěkná, což o to, ale za mě najednou nějak moc stereotypní, píše o LŽŠ absolventka Bára Budáková Měkotová.

Životní zkouška a splněný sen v jednom. To byl pro mě můj první LŽŠ ročník v roce 2015. Myslím, že to byla první delší akce, kde jsem se musel obejít bez rodičů a zajistit si úplně všechny věci po svém. (Různé dětské tábory nepočítám.) Když nad tím zpětně přemýšlím, působí to vlastně hrozně směšně. Ale vážně, do téhle doby jsem neměl moc tušení, jak se to vlastně dělá, ta samostatnost, vzpomíná na LŽŠ trojnásobný účastník Tomáš Beránek.

S LŽŠ jsem svůj život spojila před 19 lety. Psal se rok 2004 a já coby studentka gymnázia řešila, kam se bude můj život ubírat dál a čím se budu jednou živit. Velmi mě bavilo psaní různých textů, čehož si všimli i pedagogové a svěřili mi místo v redakční radě městského časopisu. Současně se mi podařilo dostat do tehdejšího Havlíčkobrodského deníku (dnes Deník), kde jsem se stala pravidelnou přispěvatelkou. Přesto jsem měla pocit, že pokud budu chtít studovat žurnalistiku, tak to asi nebude úplně stačit. Navíc jsem ve svém okolí neměla nikoho, kdo by měl v dospívajícím věku podobné zájmy, vzpomíná absolventka LŽŠ Zuzana Nevoralová.

Havlíčkův Brod, to je místo, kde je jiné časové pásmo – to jsem si v duchu říkal každý rok. Čas tam plyne úplně jinak. Po neděli přichází sobota. A to mezitím? To záhadným způsobem uteče jako voda, popisuje své zkušenosti z LŽŠ trojnásobný účastník Michal Fořt. 

Už je to nějaký čas zpátky. Roky 2009, 2010, 2011. Skupiny tisk, rádio a PR. Zkušenosti ze skoro každého mediálního rybníčku. Nikdy nezapomenu, když jsem jako sedmnáctileté kuře jela přes půl republiky, abych snad poprvé v životě strávila týden úplně sama. A stálo to za to, vzpomíná trojnásobná účastnice Letní žurnalistické školy Nicole Baronová.

Jako sedmnáctiletý jsem se na Letní žurnalistické škole Karla Havlíčka Borovského roku 2017, coby jeden z mladších, brzy otrkal. V Brodě prostě nikdy nejste outcast – a slibuji vám, že si během první hodiny, co tam přijedete, najdete prvního srpnového BFF. Obavy z neznáma u mě brzy vystřídalo nadšení. Konečně jsem potkal vrstevníky, kteří mají stejné zájmy! A ten koncept! Nešetří chválou trojnásobný účastník Letní žurnalistické školy Johan Čáp. 

„Točíš zítra v deset třicet – rozhovor v angličtině, jo?“ zavolala mi vedoucí redakce v televizi. Chápejte – můj první den ve zpravodajství. Novinařinu už sice pár let provozuju, ale striktně píšící. Ještě jsem pořádně ani nebyla v redakci a už mě posílají rovnou na plac?! „Dělalas už někdy reportáž do televize?“ zeptala se mě ještě v rychlosti. „No, jednou. Na Letní žurnalistické škole…,“ soukám ze sebe a vzpomínám, jak se mi tři účasti na tomto pravidelném letním kempu šiknou, píše pro LŽŠ trojnásobná účastnice a redaktorka ČT Káťa Zemanová.

Poprvé jsem do Havlíčkova Brodu jel jako člověk hledající svoji cestu, po týdnu odjížděl jako člověk, který chce být novinář. Poznat inspirující lidi, profesionální novináře a vyzkoušet si tvořit televizní, rádiový, tiskový, fotografický, PR obsah nebo příspěvky na sociální sítě. Nejen to mi daly tři ročníky Letní žurnalistické školy v Havlíčkově Brodě, píše pro LŽŠ účastník Martin Pavlík.

V průběhu studia na střední škole jsem mívala neustálou potřebu přemýšlet nad svou budoucností. Nikdy jsem nechtěla dělat věci bez hlubšího smyslu. Škola mě začala bavit až v momentě, kdy jsem si uvědomila, co od sebe a od svého života očekávám. Ve chvíli, kdy se všechny směry spojily, vydala jsem se po cestě, na které se snažím s nadšením pokračovat i dnes. A právě účast na Letní žurnalistické škole odpískala můj start, píše pro LŽŠ dvojnásobná účastnice Marie Sabolová.

Ve druhém Clubhouse LŽŠtalku si členky našeho organizačního týmu Lucie Pátková a Eva Fruhwirtová povídaly s hosty Eliškou Novou, redaktorkou Lidových novin, a reportérem regionální televize PRAHA TV Lukášem Kubátem. V čem se jejich práce liší a v čem je stejná? Na koho vlivného mají ve svých mobilech kontakty? A jak vzpomínají na Letní žurnalistickou školu?

Petra Krištof a Martin Křížek, oba absolventi Letní žurnalistické školy a Vyšší odborné školy publicistiky v Praze, byli našimi prvními hosty v LŽŠ talk na Clubhouse. Povídaly si s nimi naše lektorky Lucie Pátková a Eva Fruhwirtová. Společně zavzpomínali na letní novinářský kemp v Havlíčkově Brodě a bývalí účastníci LŽŠ nechali posluchače nahlédnout do zákulisí své práce. Zatímco Martin pracoval jako redaktor deníku Sport, psal pro Lidovky a teď je součástí projektového týmu farmářského tržiště Scuk.cz, Petra se zaměřila na e-commerce. Pracovala v Google a v Seznamu a nyní čerstvě nastoupila do firmy Shoptet.

Každý normální učitel se o prázdninách vyhýbá škole kilometrovým obloukem. Já ale nejsem normální, takže jsem neodolala možnosti zažít LŽŠ na vlastní zraky a slechy.

Na začátek je asi dobré zmínit, že nejsem typický účastník LŽS. Orientuje se totiž primárně na studenty. A to já už dlouho nejsem. Pracuji v marketingu.

Je pondělí 5:45 ráno a zvoní budík. Co proboha ten otravný zvuk chce, vždyť mám dovolenou, a i kdyby ne, tak do práce zvoní přeci až v 7. Vypnu ho a mobil hodím pod polštář a chci spát dál. Najednou mi to dojde, jo, mám dovolenou, ale vyrážím do Havlíčkova Brodu na Letní žurnalistickou školu.

Nesčetněkrát naši letní školu navštívil Miroslav Konvalina, bývalý zahraniční zpravodaj ve Washingtonu a ředitel Amerického centra v Praze, díky němuž jsme v Havlíčkově Brodě přivítali právě i hosty ze Spojených států. Nyní Miroslav šéfuje Českému centru New York. To je v současné době, podobně jako řada kulturních institucí, zavřené kvůli celosvětové pandemii koronaviru, která New York zasáhla obzvlášť drtivě. Jak centrum zvládlo své aktivity přesunout do online prostředí a kdy by se do České národní budovy na Manhattanu mohl vrátit život? Nejen o tom jsme si povídali - jak jinak než na dálku.

Na letní školu v Brodě jsem se poprvé dostala tak trochu náhodou. Psal se rok 2011, přede mnou byl poslední rok na střední, na tábor už jsem si připadala stará, a tak jsem místo toho začala pátrat po letní zábavě, která by mi ukázala, jestli je moje vysněná kariéra novináře ta správná volba. Ačkoli jsem svou představu zmíněné „letní zábavy“ musela přehodnotit už druhý den, nikdy jsem ani na sekundu nezalitovala toho, že jsem tenkrát pod vyplněným přihlašovacím dotazníkem klikla na „Odeslat“.

Na internetu najdete tisíce blogů. V dnešní době je založení vlastní internetové stránky tak jednoduché, že ji má téměř každý druhý. Je možné se v dnešní době uživit blogováním? Jaká témata nejvíce vydělávají a co všechno musíte pro úspěšný blog umět?

Slova, která jsem napsal v mé knize Když přijde Láska… „Vše, co v životě máme, je dar. Nic není samozřejmost. Život není o náhodách. Život je o žití. Podle toho, jak k němu přistoupíme, s námi jedná – nabízí nám příležitosti, potkáváme lidi, kteří nám pomáhají jít životem a uskutečnit naše sny.“