Od té doby, co jsem se poprvé na letní žurnalistickou školu (LŽŠ) přihlásila, prolétla mi občas hlavou myšlenka, co od ní mám vlastně očekávat. Po příjezdu do Havlíčkova Brodu mě překvapila milá atmosféra a vesměs přátelští lidé. Do té doby jsem moc nebyla zvyklá, že by se se mnou někdo začal bavit jen tak, bez důvodu.

Na svém prvním ročníku LŽŠ jsem byla jedna z nejmladších, takže jsem se dostala do úplně odlišného kolektivu, než ve kterém se pohybuji běžně. Najednou tady všichni mluvili o svých cílech, o tom, co studují, což se často shodovalo právě s tím, co jsem tenkrát chtěla studovat za rok já. Aniž by o tom věděli, předali mi spoustu cenných zkušeností a postřehů.

V mé třídě na gymnáziu tenkrát nebylo moc cílevědomých lidí, kteří by věděli, co chtějí v životě dělat. A tady na LŽŠ bylo všechno jinak. Každý už někde pracoval, něco zajímavého studoval, byl na stáži v novinách či v televizi. Občas jsem si přišla trochu jako malá naivní holčička, která má jen minimum zkušeností a na konci přednášek se bojí na cokoliv zeptat. Protože tu jsou jiní, mnohem průbojnější lidé a jejich otázka bude vždycky lepší než má. Měla jsem pocit, že všechny články, co jsem doposud napsala, byly špatně. Nemyslím obsahově, ale spíš jsem nevěděla o některých zásadách a náležitostech, které by články měly mít a které po mně zatím nikdo nechtěl.

Díky LŽŠ jsem si uvědomila, že psaní článků a kontakt s lidmi, od kterých často něco potřebuji, je opravdu to, co mě baví. Když jsem předtím přispívala do školního časopisu a zřídka kdy do jiných novin, věděla jsem, že mě to baví a že bych to asi chtěla studovat a živit se tím. Ale nebyla jsem si tolik jistá, jako po svém prvním ročníku. A vidíte, už mám za sebou bakalářské studium na žurnalistice a pracuji pro PR agenturu.

Marie Majdičová, absolventka letní školy