Minulý rok moje spolužiačky zdieľali na sociálnych sieťach ponuku zúčastniť sa na letnej žurnalistickej škole. Vzhľadom na to, že študujem žurnalistiku, začal som uvažovať nad touto možnosťou, čo by ma mohlo obohatiť v rôznych oblastiach, ako aj profesionálnej, tak aj v rámci získania rôznych kontaktov, ktoré sú v novinárčine veľmi dôležitým prvkom. Práve kvôli tomuto potenciálu som sa rozhodol školy zúčastniť, pričom som si zvolil televíziu, keďže v tomto odvetví sa chcem v budúcnosti pohybovať.

Tesne pred začiatkom LŽŠ som začal pracovať v slovenskej národnej televízii TA3, kde som pochytil základné praktické znalosti a potreby vykonávania žurnalistickej práce. Dúfal som však, že niečo nové sa dozviem aj v Havlíčkovom Brode. Už od prvých chvíľ po príchode na LŽŠ ma oslovil program na týždeň, ktorý som tam mal stráviť. Čo bolo super a myslím si, že by to tak malo byť vždy, bolo to, že vedúcimi našej televíznej skupinky boli ľudia z praxe, a to konkrétne z Českej televízie, Anna Martincová, regionálni novinári Libor Blažek a Ondřej Rázl. Najmä vďaka nim sme si obohatili praktické znalosti v odbore a takisto nám povedali viacero zaujímavých situácií z praxe. Okrem toho, sme boli súčasťou natáčania reportáže pre Českú televíziu, takže sme mohli naživo pozorovať prácu novinára v teréne. Dôvod, prečo zdôrazňujem práve prax je ten, že na veľa školách je žurnalistika vo veľkej miere práve o teórii, pričom by to malo byť najmä o praxi. Potešilo ma, že aj napriek viacerými žurnalistickým skúsenostiam, som sa na LŽŠ dozvedel aj nové informácie.

Náš týždeň prebiehal okrem iného tak, že každý z našej skupiny mal pripraviť vlastnú reportáž na ľubovoľnú tému. Dostali sme nejaké teoretické základy, ale inak sme boli vhodení priamo do terénu a museli sme sa popasovať so situáciou, pričom vedúci skupiny nám boli kedykoľvek nápomocní. Človek si najlepšie zapamätá, keď niečo robí sám, čo sa osvedčilo aj v tomto prípade. Celková stavba reportáže, zháňanie respondentov či materiálu, nakrúcanie, nahrávanie, tvorba stand-upov boli na nás samých, vďaka čomu sa nám podarilo prejsť si celým procesom tvorby materiálu. Takto sme si vyskúšali prácu s mikrofónom, kamerou, ako aj s nahrávaním komentárov a strihaním. Aj keď možno neboli všetci spokojní so svojou finálnou reportážou, na prvýkrát to bola pre každého super skúsenosť. Prispievala ku tomu aj dobrá a zábavná partia, ktorá sa zišla v tejto skupine, pričom naši vedúci na čele s Liborom a Ondrom boli jej pevnou súčasťou.

Okrem toho som na LŽŠ získal mnoho kamarátov a kontaktov na ľudí, s ktorými som už aj rok od skončenia školy, stále v spojení. Zaujímavou príležitosťou bola aj možnosť moderovať jednu z večerných prednášok, čo môže byť akýmsi prvým krokom pre budúcich moderátorov. Organizačne aj personálne bola letná žurnalistická škola na vysokej úrovni, čo sa odrazilo aj na spokojnosti študentov a aj na výsledných prácach každej jednej skupiny. Dôležitou osobou školy je Milan Pilař, ktorý necháva škole srdce, čo sa odrážalo aj na jej programe, priebehu a atmosfére.

Tomáš Polanský, absolvent Letní žurnalistické školy KHB 2018

„Jo, to je ten tvůj tábor, co?“ dostává se mi odpovědi, kdykoliv o svém oblíbeném prázdninovo-studijním pobytu začnu básnit. Většina lidí nechápe, že účastníci LŽŠ dělí svůj život na život před LŽŠ a život po ní. Zdá se to jako klišé, ale Letní žurnalistická škola není jenom studijní pobyt. Je to životní styl.

Když jsem před dvěma lety jako čerstvá maturantka dorazila do Havlíčkova Brodu, už jsem byla přijatá na žurnalistiku. Bavilo mě mluvit, psát a vždy jsem byla neskutečně zvědavá a drzá. Matiku jsem nenáviděla už z principu a v chemii a biologii pravidelně usínala. Tak co se mnou jiného? Jestli se ale chci tímto oborem skutečně zabývat, bylo ve hvězdách.

Už během několika prvních dní letní školy jsem si ale uvědomila, že jsem si nemohla vybrat lépe. Pro novinařinu jsem se zkrátka narodila. LŽŠ mi díky bohatému programu dala kromě základních znalostí o různých odvětvích žurnalistiky, setkání s profesionály ve svém oboru a spousty skvělých přátel také potřebné sebevědomí a odvahu. Od té doby jsem se naučila cpát všude, kde to jen trochu jde.

LŽŠ je zkrátka novinařina nanečisto, s tím, že všichni jsou hrozně milí, svítí sluníčko a za chybu vám nikdo hlavu neutrhne. Většinou není co trhat, protože finální výstupy všech studentů jsou díky pravidelným workshopům s lektory na velmi dobré úrovni. Studenti tak získají aspoň základní vhled do žurnalistiky, který jim může pomoci v rozjíždění zářné novinářské kariéry. 

Díky letní škole jsem se už během prváku na „žurně“ dostala na stáž do Žďárského deníku, po prváku jsem stážovala v České televizi a na začátku druháku se přidala do Týmu Sherlock, který tvoří pod hlavičkou Seznam Zpráv. Tým Sherlock své členy po půl roce obměnil, ale já v Seznamu už zůstala.

Znovu se mi tak potvrdila teorie, kterou si nesu už od LŽŠ – mám neskutečné štěstí na lidi. Ať už je to neuvěřitelně hodný a trpělivý „principál“ LŽŠ pan Pilař, moji úžasní lektoři, kteří ustáli všechny moje drzé poznámky a často mi je v hojném počtu vraceli, nebo celý zástup mých skvělých kolegů, se kterými sdílím newsroom na Andělu. 

Ze skutečnosti, že se můžu učit od Filipa Vícha, editora vypiplaného v DVTV, můj šéf je Filip Horký, a na chodbách redakce denně potkávám Jirku Hoška, Jindru Šídla a Janka Rubeše, se vzpamatovávám i po několika měsících práce. A i když budu mít na poličce tolik Křišťálových lup, že je nebudu mít kam dávat, nikdy nepřestanu tvrdit, že LŽŠ byla ten výchozí bod, díky kterému se mi plní jeden novinářský sen za druhým.

Tereza Brhelová je dvonásobnou absolventkou a letos se hlásí do skupiny Nová média.

Pokud jde o Letní žurnalistickou školu v Havlíčkově Brodě, jsem ročník 2012.

Tak trochu bláhově jsem si myslela, že už kvůli samotnému slovu „letní“ v názvu školy to bude víc zábava než učení se novinářskému řemeslu. Jenže! Ačkoli o legraci nouze nebyla a, možná jakkoli ohraně to zní, skupina kolem šéfa školy Milana Pilaře je velmi fajn, současně to jsou profesionálové. Mnohdy nekompromisní (v nejlepším slova smyslu).

I po letech, co na letní školu vzpomínám, se mi vybaví tempo, se kterým kurz odsýpal. A to doslova a do písmene. Ostatně se ani není čemu divit: za necelých sedm dní si nejenže osvojíte základy novinářského řemesla, ale ty si také ihned (sic!) ozkoušíte v praxi.

Vypadá to asi takhle: dopoledne si ještě ve větším či menším klidu sedíte v učebnách a rozebíráte, jak to či ono téma uchopit, jaké respondenty k němu sehnat a jak celý článek finálně napsat. Odpoledne už ale běháte v ulicích a vaším úkolem je sehnat dostatek materiálu. Že jste to v minulosti nikdy nedělali a stydíte se? V terénu se otrkáte.

Tím ale příležitosti nekončí. Pokračuje to doprovodným programem hostů nejen z řad profesionálních novinářů, ale i nemálo významných osobností veřejného dění. A s nimi máte coby účastník kurzu udělat třeba rozhovor. A asi není nutné připomínat, že konkrétně interview může být občas hodně zapeklité.

Jenže všechno tohle velmi dobře ilustruje atmosféru i zmíněné tempo běžných redakcí a do jisté míry i náročnost tohoto povolání. A právě proto to stálo za to. Kdyby to neznělo jako klišé, zakončila bych tuhle vzpomínku slovy: zkušenost k nezaplacení.

Hana Mazancová po letní žurnalistické škole sbírala své novinářské zkušenosti na zpravodajském serveru Lidovky.cz, kde působila necelé čtyři roky. V roce 2016 nastoupila do Českého rozhlasu a stála u zrodu serveru iRozhlas. Nyní pracuje v Deníku N a zaměřuje se na kauzy spojené s politikou.
Rozkryla například podezřele vydělané miliony bývalého senátora Jaroslava Palase nebo zrekonstruovala případ kolem státního podniku Řízení letového provozu a bývalého senátora za ODS Tomáše Kladívka. V souvislosti s pražskou politikou psala třeba o kontrole v Technické správě komunikací nebo o pražském Výstavišti. V Deníku N se věnuje také reportážím.

Její aktuální články naleznete tady.

Od té doby, co jsem se poprvé na letní žurnalistickou školu (LŽŠ) přihlásila, prolétla mi občas hlavou myšlenka, co od ní mám vlastně očekávat. Po příjezdu do Havlíčkova Brodu mě překvapila milá atmosféra a vesměs přátelští lidé. Do té doby jsem moc nebyla zvyklá, že by se se mnou někdo začal bavit jen tak, bez důvodu.

Na svém prvním ročníku LŽŠ jsem byla jedna z nejmladších, takže jsem se dostala do úplně odlišného kolektivu, než ve kterém se pohybuji běžně. Najednou tady všichni mluvili o svých cílech, o tom, co studují, což se často shodovalo právě s tím, co jsem tenkrát chtěla studovat za rok já. Aniž by o tom věděli, předali mi spoustu cenných zkušeností a postřehů.

V mé třídě na gymnáziu tenkrát nebylo moc cílevědomých lidí, kteří by věděli, co chtějí v životě dělat. A tady na LŽŠ bylo všechno jinak. Každý už někde pracoval, něco zajímavého studoval, byl na stáži v novinách či v televizi. Občas jsem si přišla trochu jako malá naivní holčička, která má jen minimum zkušeností a na konci přednášek se bojí na cokoliv zeptat. Protože tu jsou jiní, mnohem průbojnější lidé a jejich otázka bude vždycky lepší než má. Měla jsem pocit, že všechny články, co jsem doposud napsala, byly špatně. Nemyslím obsahově, ale spíš jsem nevěděla o některých zásadách a náležitostech, které by články měly mít a které po mně zatím nikdo nechtěl.

Díky LŽŠ jsem si uvědomila, že psaní článků a kontakt s lidmi, od kterých často něco potřebuji, je opravdu to, co mě baví. Když jsem předtím přispívala do školního časopisu a zřídka kdy do jiných novin, věděla jsem, že mě to baví a že bych to asi chtěla studovat a živit se tím. Ale nebyla jsem si tolik jistá, jako po svém prvním ročníku. A vidíte, už mám za sebou bakalářské studium na žurnalistice a pracuji pro PR agenturu.

Marie Majdičová, několikanásobná absolventka Letní žurnalistické školy KHB