Doma si ze mě odmalička dělali srandu, že prostě musím vždycky mít něco speciálního. Doteď se tomu vzpouzím, ale s Letní žurnalistickou školou to tak trochu bylo. Poprvé jsem sem jel až v době, kdy už jsem vlastně dobře věděl, co chci dělat. A žurnalistika to nebyla. Přesto jsem na LŽŠ jel celkem třikrát jako student a letos se potřetí vrátím jako host.

Zatímco většina lidí si vyrazí do Havlíčkova Brodu poprvé osahat novinářskou profesi, ověřit si, jestli je to vážně to pravé pro ně anebo nabrat zkušenosti a kontakty pro budoucí praxi, já jsem tam zamířil na popud svého kamaráda ze školy bez většího cíle než si užít super týden. Měli jsme za sebou v tu dobu druhý ročník studia Marketingové komunikace a PR na UK a oba jsme si na to museli už vybrat pár dní volna z práce.

Dělal jsem tehdy ve svojí první reklamní agentuře sociální sítě a v podstatě od začátku jsem věděl, že prostředí reklamy jen tak neopustím. Voilá, o osm – to je hrůza!! – let později se sice dost změnil můj pracovní titul v elektronickém podpisu a jsem v úplně jiné agentuře, obklopený jinými lidmi, ale reklamě jsem zůstal věrný po celou tu dobu.

Na LŽŠ jsem zažil tři různé skupiny a bez chvilky zaváhání můžu říct, že jsem se v každé něco naučil. A nemůžu nezmínit ani přátelství, která tu vznikla a trvají dodnes. Dnes vám ale chci říct spíš o tom, co jsem tady za ty roky odpozoroval o novinářském povolání. Záměrně říkám povolání, protože ani lektoři ani studenti, které jsem tady za ty roky potkal, to neberou jen jako „práci“.

Je to rozmanitá, tvůrčí, ale taky pořádně náročná disciplína. To všechno je s reklamou společné. A společné je taky to, že těžší to mají ti, kteří se to rozhodnou dělat pořádně. Kladou si na sebe totiž sami navíc ještě jistý morální imperativ a cíl být lepší než většina. Víc perfekcionismu, víc seberozvoje, víc inspirace, víc hodin strávených prací. To všechno proto, aby byli na konci spokojeni s výsledkem především oni sami.

Mnohdy to trvá, než to docení okolí, mnohdy trvá, než se to projeví na výsledcích, ale má to smysl. Troufnu si říct, že takoví lidé se totiž nemusí o práci bát ani v době exponenciálního rozvoje umělé inteligence. Ani v žurnalistice, ani v reklamě.

Jestli někomu AI vezme práci, budou to ti průměrní, kteří si chodí svou práci jen odsedět a článek, reportáž nebo odmoderovaný blok pro ně nejsou o moc víc než jeden malý krok směrem k následující výplatě.

A takových naštěstí na LŽŠ moc nenajdete. Jezdí sem ti, kteří mají motivaci. Kteří chtějí být lepší. A ti se uplatí vždycky. I kdyby třeba náhodou zjistili, že jakkoliv krásná a obdivuhodná práce novinářů je, tak třeba není pro ně. Jako jsem to měl já.

Vláďa pracuje jako creative director v McCann Prague