Gerojš, švenk, synchron, háelpéčko, JPZ, handka… pojmy, které jsem dřív neznala. Nebyl taky důvod. Učila jsem cizince česky a Čechy anglicky. Jenže v roce 2015 jsem si řekla a dost. Práce to byla pěkná, což o to, ale za mě najednou nějak moc stereotypní. Chtěla jsem se posunout, získat nové vědomosti, vyzkoušet trochu víc rozmanitosti a dobrodružství (a to jsem netušila, jak moc velké dobrodružství to bude ...
Zkusila jsem tedy jít na pohovor. Nedopadlo to. Naberte někde zkušenosti, řekli mi. Pravda – ty jsem neměla. Žurnalistiku jsem ani nestudovala. Ale touhu ptát se, zjišťovat, organizovat, vymýšlet, učit se, překonat na první pohled nepřekonatelné překážky… tak to jsem měla. Hledala jsem a ptala se a dozvěděla jsem se o Letní žurnalistické škole v Havlíčkově Brodě. A přišlo mi to jako dobrý start. V mých 28 letech přece nikdy není pozdě začít něco nového... A tak jsem vyplnila přihlášku a blokla si termín.
Pozor spoiler – přijela jsem tam jako nepolíbená žurnalistikou a odjížděla s jedním celým popsaným sešitem, fůrou otázek, obrovskou motivací a novými zkušenostmi. Vybrala jsem si televizní skupinu (překvapivě). Týden uteče jako nic, říkám si, tak snad mi to k něčemu bude. Předčilo to moje očekávání. Skvělý organizační tým LŽŠ dokáže sedm dnů totiž vytěžit beze zbytku. Dopoledne teorie – měla jsem skvělé lektory Ondru a Libora, odpoledne praxe, večer přednášky. V noci to člověku nedá a sám si před spaním ještě dohledavá různé věci a informace...
Výsledkem sedmidenního snažení měla být jedna vlastní reportáž. Tak mě to chytlo, že jsem s pomocí kluků, kteří nás skvěle vedli, natočila dvě. A jedině tak si člověk vyzkouší, o čem to je. Jak si téma najít, připravit, rozvrhnout. Jak komunikovat s kameramanem, respondenty. Jak mluvit, držet mikrofon, stříhat. Bylo toho spoustu a opravdu jsme si všechno podstatné vyzkoušeli. Člověk chytnul to správný flow a prostě jel na té havlíčkobrodské vlně až do finále. Totálně nás to všechny pohltilo, bavilo, inspirovalo, nakoplo. A navíc tam vznikly vazby a přátelství, které trvají stále.
Když jsem pak přijela domů, čekala mě návštěva pracáku. Předtím jsem totiž dala výpověď z jazykové školy, kde jsem pracovala. A náhodou zrovna na jobs.cz visel inzerát na redaktorku malé pražské televize. Šla jsem tam, v kapse flašku s reportáží z LŽŠ. Bude to stačit? Byla jsem nervózní. A jo, stačilo. Skočila jsem do toho přímo po hlavě a všechno to, co jsme v létě týden probírali, jsem najednou mohla uplatnit v praxi. A že jsem několikrát v duchu děkovala celému týmu, jak mě připravili. Celých těch sedm měsíců, kdy jsem pracovala v Praha TV, jsem se totiž vracela k zápiskům a vědomostem, které jsem získala v Havlíčkově Brodě …
Pak na mě blikl inzerát do ČT znovu. Šla jsem to tedy zkusit podruhé, v zásobě už desítky pražských reportáží. A tentokrát to vyšlo. A najednou jsem českotelevizní kartičku měla – sice na ní bylo ještě nějakou dobu napsáno host, ale dříve nereálné mělo najednou jasné obrysy.
Tři týdny jsem nejdřív hledala ve spodním patře televize témata. Po měsíci jsem se posunula o patro výš do redakce ČT24. Po nějaké době se vypsalo výběrko na středočeskou redaktorku – můj sen. Být v terénu a plnit obsah vysílání příběhy lidí z obcí v mém kraji. Do velké politiky jsem se nehrnula, i když jsem pak tu středočeskou dělala hodně – bylo to zrovna turbulentní období krajského úřadu. Své stále místo ve středočeské redakci jsem pak měla tři roky, než jsem odešla na mateřskou.
A o tom, jak velké dobrodružství to celé bylo, o tom zase příště. Jen chci ještě vzpomenout, když jsem šla na vstupní lékařskou prohlídku, byla jsem upozorněna, že míra stresu je na této pozici na desítce a bodová škála je od 1 do 10. Byla to jízda prostě. Ale skvělá.
Díky LŽŠ. Díky tobě mám tu svou českotelevizní kartičku!