BlogLŽŠ aneb tak trochu jiná letní škola

28. září 2020 | LŽŠ

Popadnu batoh s fotovýbavou, tašku s oblečením, rozloučím se s rodinou a na tři dny vyrážím za novým dobrodružstvím! Cestou pozoruju ve zpětném zrcátku východ slunce a musím říct, že takhle pěkný východ jsem už dlouho neviděl. Holt asi svítá na lepší časy. A cože to vlastně budu dělat? Mám být Best Boy. Přiznám vám se, musel jsem si to vygooglit. A ani Google mi popravdě neřekl pořádně, co budu dělat. Takže jsem si pro jistotu zabalil i něco málo navíc - super dlouhej HDMI kabel, nabíječky, rozdvojky, prodlužky a spoustu dalšího.

Michal MašekNa místo jsem dorazil kupodivu jako první. Většinou chodím všude pozdě a někdy se stane, že taky zapomenu přijít. Takže mě to samotného překvapilo. Restaurace, kde měla být snídaně, byla ještě zavřená, tak jsem se vrátil zpět do auta a vytáhnul knížku Jan Saudek: Mystik. Fotograf, kterého se dotkl Bůh. Zabral jsem se do čtení natolik, že jsem si ani nevšiml, že už je dávno otevřeno. Rychle zaklapnout knížku, hodit batoh na záda a doufat že pro mě ještě zůstalo něco k jídlu. Jako nováček v téhle partě jsem byl hodně nervózní (kdo mě zná, tak mi to určitě neuvěří, protože ví, že nikdy nejsem nervózní). Sedl jsem si nenápadně na kraj stolu a vyhlížel, kdo se přijde seznamovat. V té záplavě nových jmen a úsměvů jsem se hodně rychle ztratil, no, nevadí, mám tři dny na to si to rychle zapamatovat. Navíc budou mít všichni jmenovku. Věty jako „ráda tě poznávám osobně“ dodají člověku hned více sebevědomí.

První pracovní den začíná a není čas na rozkoukávání. V jedné třídě nefunguje projektor, ve druhé zase chybí prodlužka a zásuvky. Už začínám pomalu chápat, co znamená ten Best Boy. Běhám z prvního do třetího patra a zdá se, že je to celkem sranda. Zhruba po dvou hodinách, kdy už tak nějak všechno funguje tak, jak má, konečně vyndávám foťák z batohu a jdu dělat to, co mě baví nejvíc. Fotím to, co vidím, vyjukané tváře studentů, kteří ani neví, že jsem tam také poprvé. Výrazy vyučujících, kteří s lehkostí a jistotou předávají své zkušenosti. Nikdy předtím by mě asi nenapadlo, že při focení školní výuky se dají pořídit tak zajímavé záběry. Nejsem profesionální fotograf a předpokládám, že jím ani nikdy nebudu, ale musím se přiznat, při tomhle focení jsem si tak na chvilku připadal. Ale rychle zpět k tomu, proč tam jsem. „Michale, potřebujeme připojit Apple do projektoru,“ což zní zpočátku jako to nejlehčí, co mám zařídit. Bohužel realita je ale jiná, projektor má starší připojení a jablečný produkt pouze HDMI, a ještě k tomu přes redukci. Vyběhnu tedy tři patra a zjistím, že v jedné místnosti máme projektor, co umí HDMI, ale k tomu potřebujeme dlouhý kabel, který samozřejmě zůstal v kufru auta před restaurací. Poprosím tedy studenty, ať se pomalu přesunou do horních pater, a já rychle doběhnu pro kabel. Funguje to, dostanu za odměnu tyčinku a jsem spokojený, že jsem si zatím dokázal se vším poradit.

Odpolední program se přesouvá ze školy do Klubu OKO, kde jsou každý den na programu debaty. Účastníci školy mají možnost si poslechnout spoustu zajímavých lidí a dozvědět se něco nového. Mezi přednáškami mám pak prostor pro zpracování fotek, aby byly co nejdříve zveřejněné na sociálních sítích. Zjišťuji, že jako vždy jsem měl až moc těžký prst na spoušti a fotek je víc, než je zdrávo. Druhý den bych se měl trochu krotit, ale předem vím, že se stejně zase neposlechnu.

Večerní briefing a tedy plánování dalšího dne pokračuje v kavárně Klubu OKO. Honza za barem se mě už několikrát ptal na objednávku, já to pivo neustále odkládám, abych mohl v klidu dodělat fotky z večerní debaty. Mám hotovo, zaklapnu notebook a mávám na bar pro jedno pivo. V tom zvoní kolegyni telefon, nějaký problém na ubytovně. Holčina nemůže spát a hrozně jí bolí ucho. Zjišťuji, že asi nejsem briefingový typ, ruším tedy objednávku a Best Boy se mění rázem v saniťáka.

Nejprve jedeme obhlídnout pohotovost v Havlíčkově Brodě. Tam si bohužel ani jeden z doktorů neví rady a posílají nás raději za specialistou do Jihlavy. První vjezd, který nám GPS najde, je pouze pro sanitky a jelikož moje auto nemá majáčky, musíme najít ten pro civilní auta. „Roušky nasadit“ hlásí cedule u vstupu. Zahalení od brady až po nos vcházíme na recepci, kde nás paní naviguje na druhý konec nemocnice. Tam najdeme konečně tu správnou paní doktorku. Musím ocenit ochotu a vstřícnost veškerého nemocničního personálu i v těchto pozdních hodinách. Pacientka po chvilce vychází s tím, že můžeme jet domů, že to snad bude lepší. Děkuji kolegyni za pozvání na kafe z automatu, jinak bych po cestě asi usnul.

Po návratu na ubytovnu jsem dal rychle nabít všechny baterky, zkontroloval, co budu potřebovat na další den a než jsem dopadl hlavou na polštář, tak jsem usnul. Na hodinách bylo 3:06.

V 6:50 opět ono otravné pípání a stav jak po kocovině. No, co se dá dělat, bude to chtít hodně silnou kávu. Druhý den začal a tentokrát už by mělo být snad všechno v pohodě. Sem tam zase něco chybí, tady něco nejde, ale jinak je všechno v klidu a je víc prostoru na focení. Silná káva ze snídaně pomalu přestává účinkovat a přemýšlím, co bych si tak dal dalšího na probrání. Probere mě další kolegyně, která potřebuje sehnat redukci na nahrávání zvuku. No, aspoň se projdu na čerstvém vzduchu. Vyrážím na náměstí do redakce místní televize, kde by prý jedna taková redukce mohla být. Seberu kabel, cestou se stavím pro energy drink. Všechno funguje a šlape tak, jak má. Jdu si tedy poslechnout opět něco nového a vzpomínám na svá školní léta, kdy mě nebavilo sedět v lavici a poslouchat něco, co mě absolutně nebaví. Taky naopak hltám každé slovo, které zazní. LŽŠ je úplně jiná škola než všechny školy, které známe. Člověka to baví a ani si možná neuvědomuje, že se zároveň učí, alespoň já jsem to tak vnímal.

Odpolední a večerní program opět patřil besedám. Po nich pak pracovní sešlost a seznámení s dalším hostem. Ahoj, já jsem Michal – čau, já jsem David, takže Michal David. Dodělání fotek a konečně to jedno zasloužené trojpivo.

Píp, píp. Je 6:50 a dnes poslední den mé účasti na LŽŠ. Pobalím si věci s tím, že se už na pokoj vracet nebudu. Naposledy se pokochám výhledem na město a vyrážím na snídani. Poslední snídaně (něco jako poslední večeře ale bez Jidáše), poslední silné kafe a znovu do školy. Moje zívání a klimbání přerušuje zvonící telefon. Zase problém s uchem, nedá se nic dělat, přednášku Davida si poslechnu jindy. Běžím pro auto, abych splnil dojezdový čas 10 minut. Holčina chudák bledá jak papír. Naložíme ji tedy do auta a opakujeme směr brodská nemocnice. Tentokrát to není ve večerních hodinách, takže ušní doktor ordinuje a snad si s tím poradí. Parkování mám na hodinu zdarma, tak tedy čekám v autě a opět mi dělá společnost pan Saudek. Přesně za hodinu a 3 minuty se pacientka vrací s tím, že by to zas mělo být lepší. Běžím tedy zaplatit parkovné a pak ji vezu zpět na pokoj. Na oběd jsem dorazil jako poslední a bohužel mě dostihla i třídenní únava. Nedostatek spánku se projevuje, když se snažím napít, sotva udržím skleničku v ruce. Naštěstí jsem si sedl mezi správné lidi. Během 5 minut do sebe naleju víc vody než za celé 3 dny a už cejtím, že začínám pomalu fungovat. Díky moc za technickou podporu, sám bych se asi ani nenapil. Tohle byl krásný příklad toho, že by člověk měl vědět, kdy mu začíná blikat červená kontrolka a měl by si dát pauzu. Dobrý oběd mi doplnil energii a mohlo se pokračovat.

Stihl jsem ještě nafotit několik dalších fotek, poslechnout si Davida a i tentokrát se naučit něco nového. Potom rychle do OKA, natáhnout ten nejdelší internetový kabel, jaký jsem kdy viděl, a konečně tak zajistit stabilní připojení pro online přenos. Všechno funguje a vypadá to tak na vydařený konec mojí práce na tomhle projektu.

Poslední přednáška, poslední potlesk (ne tedy pro mě) a poslední vypnutí kamery. Dodělat fotky, vypnout foťák, všechno znovu nacpat do batohu a jít se rozloučit. Nikdy by mě nenapadlo, že během tří dnů zažiju tolik věcí, poznám tolik úžasných lidí a ještě se toho spoustu naučím. Život umí člověka občas překvapit a tohle bylo jedno z těch překvapení, které chcete od života dostávat. V práci jsem bohužel více volna nedostal, a tak moje působení pro LŽŠ po třech dnech končí. Cesta domů byla hodně dlouhá, delší než bývá obvykle.

PS: Pokud budete mít někdy možnost se zúčastnit Letní žurnalistické školy, neváhejte a jděte do toho!

„Žij přítomností, sni o budoucnosti, uč se minulostí.“

Aktuality

Šestnácté pokračování letní školy velmi úspěšné

Pět desítek mladých lidí z Česka a Slovenska absolvovalo úspěšně šestnáctý ročník letní školy a ješt…

Publikováno 27. 8. 2020

Celá aktualita