Životní zkouška a splněný sen v jednom. To byl pro mě můj první LŽŠ ročník v roce 2015. Myslím, že to byla první delší akce, kde jsem se musel obejít bez rodičů a zajistit si úplně všechny věci po svém. (Různé dětské tábory nepočítám.) Když nad tím zpětně přemýšlím, působí to vlastně hrozně směšně. Ale vážně, do téhle doby jsem neměl moc tušení, jak se to vlastně dělá, ta samostatnost.

A kombinace naprosto úžasných přednášek, hostů, kteří mají co říct, a skvělých lidí především ze skupinky Tisk mi tehdy naprosto učarovala. Bylo mi teprve patnáct. Myslím, že jsem taktak překonal tehdejší nutnou minimální věkovou hranici a třeba o každovečerním pilném networkování s ostatními jsem si mohl nechat jenom zdát. Ale i přesto jsem každou vteřinu téhle neopakovatelné akce polykal plnými doušky.

Vzpomínám si, že mi o LŽŠ řekla má třídní učitelka na základní škole. Psaní mě bavilo a vědomí, že si to budu moct zkusit na akci, kterou mám v podstatě „za barákem“, protože bydlím v sousední vesnici, bylo pro mou první účast rozhodující. Dojmy, které jsem si z toho odnesl, v podstatě definitivně určily, že živit se psaním je to, co je pro mě správné. A samozřejmě jsem tam nemohl chybět ani další ročníky.

To se už mým denním chlebem staly sociální sítě, sledování trendů na nich a obecně webová žurnalistika. Rozhodování, do které skupiny se přidat, tak asi nikdy nebylo jednodušší. Bez debaty se onou vyvolenou na následující dva roky staly Nová média. Tyto ročníky už byly moje zkušenosti úplně jiné a stále postupně lepší. Hlavně v tom, že mi šlo všechno o dost jednodušeji. Přestával jsem panikařit u telefonování. Neštítil jsem se vlastního hlasu a to, že trochu ráčkuju, mi vadilo čím dál míň. A hlavně – věřil jsem si na to, abych se ptal svých respondentů naprosto na cokoliv. Protože špatné otázky pro mě tehdy prostě neexistovaly.

LŽŠ mi zkrátka převrátila život. Udělala ze mě o dost dospělejšího člověka. Naučila mě, že se tolik nemusím bát udělat chybu, protože jsem se tu mohl učit chybovat. Se spoustou lidí, které jsem tu potkal, se bavím dodnes a bavím se rád. Z některých z nich se navíc stali mí spolužáci a prožili jsme spolu minimálně tři další roky v pravidelném kontaktu.

O nepřeberném množství schopností a různých jiných dovedností, které jsem tu získal a z nichž čerpám ještě dnes, by se dalo mluvit taky hodně dlouho.  A i když momentálně novinář nejsem, ale snažím se měnit svět jako člen marketingového týmu jedné právnické firmy, na těch několik srpnových týdnů nezapomenu.

S mírnou nadsázkou se dá říct, že LŽŠ funguje jako droga. I když už se jí neúčastním, jsem na ní závislý – na jejích přednáškách, na nepravidelném setkávání s jejími účastníky nebo i jinými absolventy. A veřejně se přiznávám, že si přeju, abych se téhle závislosti nikdy nezbavil.

A chtěl bych taky, aby si alespoň jednu zkušenost v Brodě zkusilo co nejvíc lidí. Protože to má fakt smysl.

Autorem textu je trojnásobný účastník LŽŠ Tomáš Beránek, který aktuálně pracuje v PR týmu expertní právnické skupiny Frank Bold