V srpnu 2009 byl Facebook žhavou novinkou a o Twitteru slyšel málokdo. Podcasty neexistovaly a říkalo se jim rozhlas. V redakcích nejen českých médií hrály prim skomírající papírové noviny, které navzdory začínajícímu úpadku disponovaly velkým vlivem a dokázaly i vydělat peníze. Management mediálních domů proto vymýšlel strategie na záchranu printu, neplaceným webem se vesměs pohrdalo a byl vnímán jen jako podřadný doplněk „serióznějšího“ papíru.
Tou dobou vystoupil mladý student vídeňské slavistiky s batohem na zádech z vlaku na havlíčkobrodském nádraží. Jako mnoho posluchačů humanitních oborů neměl úplně jasno, co chce v životě vlastně dělat, nicméně semestry a čas utíkaly rychleji, než mu bylo milé a bylo třeba se touto otázkou zabývat. K polštině, staroslověnštině či lužické srbštině si proto přibral jako druhý obor ještě publicistiku s nejasnou vizí, že by se snad jednou mohl živit novinařinou.
Profesoři mediálních věd na Vídeňské univerzitě tehdy vtloukali studujícím do hlav podrobné teoretické základy od ekonomiky médií až po filozofickou podstatu žurnalistiky. Zároveň však razili názor, že praktickou stránku oboru by si měl osvojit každý sám. Beznadějná přeplněnost přednáškových sálů Institutu publicistiky, a tedy i vysoká konkurence mezi studujícími však dělala z jakékoli neplacené stáže v mediích naprosto nedostupnou záležitost. Naštěstí zmíněný student objevil na univerzitní nástěnce (sociální sítě byly fakt na úplném začátku) pozvánku na Letní žurnalistickou školu (LŽŠ) v Havlíčkově Brodě, kam se také obratem přihlásil.
A udělal dobře. Následoval velmi intenzivní týden s lidmi, jako byl tehdy pozapomenutý bývalý premiér a budoucí prezident Miloš Zeman, budoucí europoslanec Tomáš Zdechovský, šéfka jaderného dozoru Dana Drábová a mnoho dalších. Vyzkoušel si tak, že „lidé z obrazovky“ nejsou jen nedostupné virtuální persony, ale že se s nimi dá normálně mluvit. A následně o nich napsat.
Především se však přesvědčil, že dokáže zformulovat článek, který nemusí být nutně „úplně blbý“. To zmatenému studentovi pomohlo zorientovat se, ujasnit si priority a uvěřit, že pro něj to má smysl v médiích opravdu zkusit. Když se pak na závěr ročníku ptal zakladatel LŽŠ Milan Pilař tehdejších absolventů, kdo z nich si budoucnost v médiích dovede představit, byl jsem jeden z těch, kdo zvedli ruku.
Samozřejmě že to byl jen začátek. Prosadit se ve vysoce konkurenčním, vysoce stresujícím, časově maximálně náročném, a ne vždy úplně férově ohodnoceném světě médií nebylo tehdy a není ani dnes vůbec snadné. Byl to však prvotní impuls, prvopočátek cesty, která v následujících čtrnácti letech vedla přes redakce MF Dnes, týdeníků Euro, Hrot a naposledy i Hospodářských novin.
A která mě rovněž dovedla na dvě zahraniční stáže, k Česko-německé novinářské ceně, k nespočtu setkání s mnoha zajímavými lidmi a na místa, na které se příslušník jakékoliv jiné profesi dostane jen stěží. Nebo snad existuje zaměstnání, které vás zavede na dno uranového dolu, tankové cvičiště NATO, na audienci k lichtenštejnskému princi a povolební večírek Angely Merkelové? Zajímavější práce prostě není. A na jejím startu bylo nástupiště vlakového nádraží v Havlíčkově Brodě.
Jan Brož