Z mých počátků na LŽŠ mám v zásobě spousty historek, kterými dodnes krmím všechny, které potkám. To, že jsem si v rádiové skupince smazala veškerý nahraný materiál a musela všechno nahrávat znovu, což nebylo v případě ankety zrovna jednoduché, je taková základní chyba.

Ovšem, co mi vytvoří oslí můstek k zamýšlenému sdělení mnohém lépe – když jsem poprvé přijela na LŽŠ, bylo mi teprve 15 let. Ještě jsem ani nebyla na střední škole a neměla jsem sebemenší ponětí, co chci dělat nebo co mě baví.

LŽŠ byla prostě jen pokus, určitá snaha se najít. V pozdějších letech jsem na LŽŠ potkala hned několik účastníků ve věku, v jakém jsem tehdy byla já, ale v tom roce, kdy jsem já začínala, tam nikdo takový další nebyl. Dala jsem se do řeči se skupinkou vysokoškoláků a krásně jsme si sedli, ten týden jsem si s nimi opravdu užila a byla jsem v podstatě v nekončící flow. To, že mi div na občance ještě neschne barva, se provařilo až poslední den večer, když jsme si šli popovídat nad pivo a já jsem si pivo dát nemohla, i kdybych ho chtěla.

Součástí kolektivu

A hádejte, kolik lidí se ke mně od té doby na LŽŠ chovalo jako k dítěti, kterým jsem ostatně tehdy byla. Přesně nula. Na LŽŠ jsem vždycky, bez ohledu na to, kolikátý ročník jsem zrovna navštívila, byla přijata jako kamarádka a kolegyně. A nejspíš právě to je něco, čeho si na LŽŠ vážím úplně nejvíce – kolektivu. To, že přijedete na LŽŠ sám, neznamená, že z LŽŠ sám i odjedete. Vezete si totiž zpátky spoustu kontaktů na nové přátele a budoucí kolegy, se kterými chcete udržovat kontakt i po uplynutí letního týdne. A je pak ve výsledku naprosto jedno, jestli vás žurnalistika chytne, nebo ne, stejně si s tak úžasnou komunitou, která kolem LŽŠ každý rok vzniká, budete rozumět. A úplně stejně je i jedno, jestli vám je patnáct nebo třeba čtyřicet, tady se přijetí dočkáte tak jako tak.

Přátelství a historky z natáčení

I o tom, jak některá má nová přátelství vznikala, pak napříč roky na LŽŠ vznikají nejrůznější historky, o které se ráda dělím. To, že potkáváte na LŽŠ zajímavé lidi, totiž jde ruku v ruce s tím, že se vám při takovém seznamování dějí neméně zajímavé věci. Z toho, jak jsme s kolegy z televizní skupinky – Davidem a Sváťou – týden šlapali městem a natáčeli hned dvě tematicky naprosto odlišné reportáže, mám v telefonu sbírku krátkých amatérských videí, která kromě toho, že mapují primárně naše zoufalství z toho, co všechno se nám nedařilo, taky zvládají i po letech zapříčinit, že se nekontrolovatelně směju, kdykoliv se na ně podívám.

O tom, co všechno se nám nedařilo napříč dny na LŽŠ, zase ve spolupráci s kolegyní Evou, která se mnou utvořila neporazitelné duo ve skupince nových médií, vznikl rovnou celý instagramový profil s názvem Průvodce LŽŠ s ambiciózním (a mírně recesistickým) cílem mimo jiné zajistit, že už nikdo další nepřijede na ubytování bez ručníku. A kdybych měla vyprávět cokoliv z večerů, které jsem za všechny ročníky absolvovala, nejspíš bych u tohoto článku seděla ještě za měsíc.

Postrčení, kam dál

To, co všechno mě LŽŠ naučila, myslím, není třeba ani nijak rozsáhle zmiňovat. Od „školy“ by to asi člověk tak nějak přirozeně očekával. (Ale že se toho za ten týden naučíte hodně, je holý fakt, který mohu potvrdit za všechny mnou absolvované ročníky.)

Ovšem co už taková samozřejmost nejspíš není, je to, že mi LŽŠ pomohla najít směr, kterým se chci dál ubírat. A ku mému překvapení to nakonec momentálně není žurnalistika. I když mě žurnalistika v různorodé podobě stále baví a věnovala jsem se jí díky LŽŠ poměrně aktivně – díky LŽŠ jsem třeba získala možnost nahrávat rok a půl podcasty pro Kraj Vysočina –, nakonec jsem si při výběru vysoké školy podala přihlášku na marketing. I to je totiž obor, kterému se je možné na LŽŠ v onom týdnu pro to vyhrazeném věnovat. Aktuálně tudíž svádím boj s ekonomickými předměty s vidinou, že by tohle mohlo být skutečně ono. Třeba nakonec nebude. Ale tohle pošťouchnutí novým směrem je něco, za co LŽŠ jsem a budu nejspíš ještě dlouho vděčná.

Klára Zámková