V průběhu studia na střední škole jsem mívala neustálou potřebu přemýšlet nad svou budoucností. Nikdy jsem nechtěla dělat věci bez hlubšího smyslu. Škola mě začala bavit až v momentě, kdy jsem si uvědomila, co od sebe a od svého života očekávám. Ve chvíli, kdy se všechny směry spojily, vydala jsem se po cestě, na které se snažím s nadšením pokračovat i dnes. A právě účast na Letní žurnalistické škole odpískala můj start, píše pro LŽŠ dvojnásobná účastnice Marie Sabolová.

Mívala jsem prořízlou pusu a jisté (poměrně dobré) schopnosti pro psaní. Bavilo mě sledovat lidi a ptát se jich. S takovými vlastnostmi jsem si vybrala obor, kterému bych ráda darovala svůj čas, své myšlenky a své schopnosti.  Žurnalistiku a média já osobně nevnímám jako práci, spíš jako prostředek k utváření jistých hodnot, ke zpracovávání informací a hlavně k utváření mě samotné. (Jakému tématu se věnuji či v jakém médiu pracuji je věc druhá, hned navazující.) Pro takové prostředí jsem ale nikdy neměla dostatečně velké sebevědomí, o takové volbě jsem hodně pochybovala a možná ani teď nejsem tam, kde bych být potřebovala. V určitý okamžik se toho hodně změnilo. Nezměnil se můj život, neobrátil se vzhůru nohama, ale vztyčilo se tolik cílů a přání, že jsem se dokázala vydat tam, kde se ze mě stane osobnost, na kterou jsem pyšná.

Začátek začátku

O Letní žurnalistické škole Karla Havlíčka Borovského mi říkala má učitelka na češtinu na gymnáziu. Dalo by se říct, že i ona je důležitou součástí všeho, co po LŽŠ následovalo. Pamatuji si, že přihlášku jsem hodně řešila, motivační dopis jsem měla delší než seznam na nákup po dovolené a hodně jsem o svém rozhodnutí pochybovala. Jet někam, kde neznám vůbec nikoho, jsem nikdy předtím nezažila.

Zvolila jsem si skupinu Nových médií, protože v té době mě nejvíce bavily sociální sítě a často jsem se mezi nimi pohybovala. Tak nervózní jako při příjezdu před budovu jsem byla naposledy u přijímaček na gympl. Vstoupila jsem do vstupní haly a pomalu šla ke stolu, kde seděly tři ženy, povídaly si a neustále se smály. Jsem mluvná, ale tehdy mi to mluvení moc nešlo. Představila jsem se a hned na to jim oznámila, že jsem dost nervózní. Evča se usmála a začala si mě zapisovat. A příběh začal.

Začít se s někým bavit mi trvalo déle, než jsem očekávala. Po prvním dni jsem tam už nikdy nechtěla jít.  Všichni byli jiní, bavili se o tématech, kterým jsem nerozuměla, znali se, smáli se a já jsem mezi ně nezapadla. V tomto vyprávění je však mnoho zlomových bodů, kdy se něco výrazně změnilo. Jedním z nich bylo poznání se s partou tří holek. Rozuměla jsem jim a měla jsem pocit, že ony rozumí mně. A jak se říká, když nejsou přátelé, není radost. V tu chvíli mi stačilo budoucí přátele poznat a najednou přišla chuť být na LŽŠ klidně o týden déle. Po dlouhé době jsem byla opravdu šťastná.

K pocitu štěstí mi pomohly i lektorky Nových médií - Lůca a Ninka.  V hodinách uměly vytvořit hodně přátelskou atmosféru, ale hlavně nás dokázaly ocenit. Já i hodně lidí kolem mě říká, že během týdne mi vzrostla sebejistota z nuly na sto. Když jsem si zvykla na kolektiv, nebála jsem se položit otázku v debatě, hovořit s hosty, vést rozhovor a ukázat světu, jaká jsem. Holky si toho všimly a za takový rozkvět mě pochválily. Měla jsem radost, že jsem něco dokázala. Asi ani ne tak někomu, ale hlavně sobě. Upřímně - tu radost mám dodnes.

Několikrát a stále poprvé

Rok na to jsem na LŽŠ jela znova. Znovu jsem vyrazila na stejné místo, a stejně to byl zase jiný zážitek. Z mého pohledu daleko lepší. S Gábi, kamarádkou do života, se kterou se pravidelně vídáme, jsme se přihlásily do Radia. Během jednoho dne jsem se toho naučila víc než za rok ve škole. Pochopila jsem svět jednoho média z takové strany, jako jsem nikdy předtím neznala, a hlavně – pocit štěstí trval od prvního odpoledne a až do posledního rána. Konečně jsem si bytí na Letní žurnalistické škole užívala už od začátku.

Když člověk sleduje svůj vlastní vývoj, snaží se vnímat všechny aspekty a možnosti, které měl k dispozici. Pokud bych to měla udělat já, zcela jistě bych začala žurnaškolou (LŽŠ po mém), kde jsem získala nespočet kontaktů, zkušeností a hlavně informací. Mnoho účastníků jelo do Havlíčkova Brodu a zjistili, že být novinářem vlastně není nic pro ně. I to je ale skvělá a důležitá část životní cesty. Zjistit a poznat je vždycky lepší než nevědět.

Lidi, sny a budoucnost

Na druhou stranu nikdy jsem nebyla v komunitě lidí, kteří by si opravdu dokázali popovídat o tématech, která je zajímají, tak nějak společně. Vloni i letos mě nejvíc bavilo jít si po přednášce někam sednout na pivo a mluvit o právě proběhlém zážitku. Kouzlem LŽŠ party je fakt, že většina účastníků má ambice pohybovat se v médiích, a protože se rozhodli žurnaškoly účastnit a projekt si zaplatili, pravděpodobně ví, proč tu jsou a co od toho očekávají. Já sama jsem se snažila vnímat mediální a politický svět i předtím, ale když si o tom člověk má s kým popovídat, najednou si vybuduje ke všem těmto tématům bližší vztah. Ani na střední a zatím ani na vysoké škole jsem takovou partu jako na LŽŠ nepoznala.

Zároveň je to výborný start pro kroky do mediálního budoucna. Nejenom že mám kontakty díky hostům, ale i díky lektorům, kteří se sami pohybují v nějakém médiu a vždycky rádi pomůžou tomu, kdo si chce svůj mediální sen splnit. Věřím, že brzy i já jejich schopností využiji a do konce života jim budu za jejich vstřícnost a otevřenou náruč vděčná.

Letní žurnalistická škola je jako strom životních příležitostí, je bránou do světa médií, nezapomenutelnou zkušeností a seznamkou přátel na celý život.

Autorka je Marie Sabolová, dvojnásobná účastnice LŽŠ a studentka Masarykovy univerzity